Světy jedné Goldivlásky

...na jakých to maličkostech závisí štěstí!

Poezie



Hey Mister Tambourine Man play a song for me
I'm not sleepy and there is no place I'm going to
hey Mister Tambourine Man play a song for me
in the jingle jangle morning
I'll come followin' you.

Bob Dylan



v únoru mívám soví dny
a někdy taky noci
kradu v nich sudé body z IQ
geniům
co jsou loci

používám je v sudoku
pro středně pokročilé
co někdy řeším
když mám zrovna
prostředně dlouhé chvíle

taky si stavím tajně skrýš
co se dá do ní schovat
kdesi v těch místech mezi řádky
kam nevejdou se slova

nemám tam příliš komfortu
teď zrovna tam dost kosnu
většinou čekám
až se setmí
a jdu se ohřát do snu

zbytky které si nedosním
pak balím do kornoutů
a rozdávám je kolem druhé
bubákům ze tří koutů

ve čtvrtém sedí nowhere man
ten ode mě nic nechce
vystřídal pána s tamburínou
co odjel
na lochnesce

pro něj jsem nechal na zdi vzkaz
napsaný tužkou HB
že ho moc prosím
ať se vrátí
že mi tu bez něj hrabe





(guy 2010)

Za zdí jsou zrovna slyšet
nějaké neznámé hlasy:
to zas Ir Donn pronajal svůj byt
ke vzkříšení marnosti.

Ženský sten však rozeznávám jasně:
patří prostitutce Heleně a sděluje podél stěny
něco ve smyslu: pojď ke mně blíž, můj Stvořiteli,
znám tvé tajné prosby. I pozpátku.

Takhle nějak to vždycky začne, když nemohu spát.
Ležím na břiše a ruce mi sedají na podlahu.
Pod polštářem hlava a na polštáři svícen.
Ještě že mívám otevřené okno;
zapletu se do vlajících záclon, ukrojím dílek ticha z řevu ulice
a do vlasů smotám vosk.
Jsem syn Daidalův. Už je to tak zařízeno.

Flétna éterického byrokrata Kuzmy Vasiloviče
vyvhrne do prostoru folklór Podněsterské republiky.
Každou chvíli mu to přinesou.

Vše je připraveno k rozhovoru.
Chvilku v té poloze zůstanu,
a schválně, že se nestane vůbec nic.

Donn se pak k ránu (v pruhované košili) vrací domů,
oželel několik příležitostí a zařekl se, že už to nikdy neudělá.
Donn má dnes místo uší dva granáty;
promluví-li někdo na něj, exploduje.
Mlčte. Teď je důležité mlčet.







(Mario Czernay, 2009)



Koupil jsem licence
na čtyři ostrovy.
Ke konci července.

Namísto cukroví,
prý je nezdravé.

Tak je mám pro chvíle,
kdy bývá všelijak.
Nějak víc nemile.
Třeba když padá svět,
nebo se zpozdí vlak.

Na prvním ostrově
jsem si oplotil dvůr.
Večer tam sedávám
a hraju na chilchůr
pro sebe písničky
ze staré pohádky.

Jezdím tam na víkend.
Někdy i na svátky.

Na druhém ostrově
mi hnízdí tučňáci.
Denně jim po práci
nosívám svačinu.
Nejdřív ji rozdělím
pro všechny na tácky
a pak se hodinu
bavíme tučňácky.

Na třetí, který mám
zapsaný do mapy,
si chodím pohladit
žirafy okapi.

Mají nejkrásnější oči na světě. A nejkrásnější řasy,
modelky od Max Factor na ně nemají ani omylem.
Kolotoč, co byl na ostrově předtím, jsem s ohledem
na překročení povolené míry klišé vymazal.

Na čtvrtém ostrově,
kde nikdo nebydlí,
mám svoje divadlo.

S jevištěm bez kulis,
s hledištěm bez židlí.

Když chci,
tak stisknu ON,
napíšu nick a log
a můžu v LCD
přehrávat dialog.

Když nechci,
stiskem OFF
uložím ostrovy.

A víc nic dnes můj nick
o nich už nepoví.




(guy 2004)

Děla

Čistím děla
Souhra těla
Čistím plavně
Hlavně hlavně




Elektromagnetická vlna

Elektromagnetická vlna se šíří prostorem

Najednou tiše zasténá
Zachytila ji anténa




Povzdech

Moje milá mluví stále.

O sobě a o počasí, o škole a o nákupech, o květinách, o prázdninách, o policistech, o šatech, o penězích, o účesu,

a tak dále.





(-dm-)


V duté nádražní hale
do které nedopadne slunce
a kde stopy mizí pod nohama

zvolna po kovové konstrukci
odchází sen


Hlasy se odráží
v pokřiveném výrazu
ocelové něhy křiku

Vlaky dál křižují pustiny
a světélkují v množinách

Oči se nevydají najít
Chtějí jen přivyknout






věnováno všem hráčům licitovaného mariáše
podobnost názvu s obrazem René Magritta je čistě náhodná



v pokoji s okny na sever
u rozehrané jedné z her
zastavil se mi zimní čas

když snímám chvíle po minutách
v talonu vždycky chybí žlutá

tak musím stále hlásit pas


neproniká sem zrána svit
a nemám čím už zastavit
protivný podvečerní chlad

barvy co hřály vloni v létě
mi v zimě zmrzly na paletě

žlutá z nich nejde namíchat






(guy 2007)
(Máme jen kusé informace o mořském dně.
 O perle která tam v bahně leží.
 Díky zachovaným fragmentům rozhovorů
 mezi ještěry a netopýry
 o ní alespoň zčásti víme.
 
 Každý si to raději nechává pro sebe)
 
 
 Nedovolila mu mluvit.
 
 Darovala mu za to volnost
 smaragdových prstenů vzpomínek
 Darovala mu svobodu
 nekonečných plání ticha
 Obdařila ho rouny světel
 opadaných korun javorů
 
 (V jakési malé zemi na severu
 zakázali tamní vládci bolest.
 Odstranili každý nápis s názvem bolest
 vymazali ji ze všech dětských knih.
 Vojáci pak po nocích pročesávali města.
 Laskavě trestali každou neposlušnost.
 
 Nikdy už se nenarodilo žádné dítě.
 Ti vládci jednou skončí na šibenici)
 
 
 
 Dala mu vítr pohledů zlatých
 a zvuky lagun bezesných večerů
 Darovala mu černé hady kouzelné
 a rykot bílých nočních můr
 
 Dala mu vše
 co samotné jí nepatřilo
 Co nikdy nevlastnila
 (ač by zřejmě chtěla)
 
 
 Dala mu cestu neprostupnou:
 (Na periferiích našich měst
 jsou neviditelné čekárny
 Jsou umístěny pod viadukty
 pod betonovými pražci kolejí
 pod plechovými kříži ospalých
 zapleteny do kořenů posvátných stromů
 Někteří v nich čekají
   až budou puštěni ven
 - a ti ostatní zase dovnitř
 
 Sedíme v těch čekárnách navěky)
 
 
 Ukázala mu smrt i život
 Položila mu k nohám zrození i beznaděj
 Darovala mu němost
 Dovolila mu mlčet
 
 
Nevěděl však
co s nabízenými dary počít si
Vždyť pouze dál
           toužil
 
 Tak neurčitě. Tak naléhavě.
 Tak samozřejmě. Toužil.
        po jejích teplých pařátech
        po jejích horkých slinách
 
 (Hluboko v zelených mořích
 až na samém dně oceánu je perla.
 Leží v prastaré organické hmotě.
 Zástupy smeček loupeživých paryb
 celá pokolení tajně plánují jak pokladu se zmocnit.
 Tak neurčitě. Tak naléhavě. Tak samozřejmě.
 
 Na dně oceánu je perla.
 Hýčkáme ji a chráníme,
 ač ji nikdy nespatříme)







Na sklonku jara
déšť smývá studené květy
Odkvétají. Opuštěny.

Rozplétám pozvolna svoje kroky
Rozplétám od Pohořelce kolem Hladové zdi
až k mostu Legií
A slyším jen trapné ticho

Tak málo je letos včel






Posledni komentare
21.09.2008 11:15:04: No jo, to sou :o) Jsem právě zjistila, že čmelda básničku přesunul do speciálního šuplíčku na poezii...
21.09.2008 00:57:15: to sou věci, hehe
20.09.2008 12:31:06: Vidíš, čmeldo, na tu bych málem zapomněla :-) Si rozhodně zaslouží alespoň odkaz...;o)
20.09.2008 10:12:10: znám i verzi s čmeláky... :o)
možná že víš to jak mi je
když noc do hlavy nalije
zvětralé slivky loňských snů
smíchané s tříští výmyslů
jarního tání o spáse

možná to víš
jak stýská se

asi víš dobře jak mi je
když zima sněhem zakryje
všechno co dříve spálil mráz

ty víš že pak se stýská snáz

a je i dálky zásluhou
že stýská se mi
na druhou

ty víš moc dobře jak mi je
když zima rampouch zaryje
do těch míst někde pod hrudí

tam kde to nejvíc zastudí
když chybí teplé objetí
a stýská se mi
na třetí






(guy 2004)
Posledni komentare
26.09.2008 00:54:34: taky tuhle básničku obdivuju... je vidět, že je psaná z čistého křišťálu člověčí touhy...
15.09.2008 21:03:41: vlastně uplně krásné :-)
15.09.2008 20:28:43: Velmi smutnopěkné.... ba přímo mrazivé, jak občas pravdivé :)
1  
2  
 
Světy jedné Goldivlásky © Goldilocks 2008